Když jsem přišel na svět a začal se rozhlížet kolem sebe, uviděl jsem na stěnách obrazy, na nábytku sošky a v policích knihy. Bral jsem to tedy jako samozřejmost. Můj táta byl sochař a ke knížkám měl velkou náklonnost. A tak se přede mnou zprvu zjevovala všechna ta krásná leporela od Josefa Lady, Ondřeje Sekory, Josefa Čapka a Jiřího Trnky. Později přišlo období pohádek. Otvíraly se kouzelné světy dotvářející slova textu. Každý z nich byl jiný, zcela svébytný a po svém vytvářející stylizaci známého a iluzi fantazijního světa.
Vzpomínám na Andersenovy pohádky v pojetí Cyrila Boudy, Krásu nesmírnou Václava Fialy, Trnkovy Pohádky bratří Grimmů, Strnadelovy ilustrace k ruským a valašským pohádkám, ilustrace Adolfa Zábranského ke Kubínovým a Kuldovým pohádkám ale i na Svolinského a Plickův Český rok a mnohé další. Opominout ovšem nesmím národní ikonu Mikoláše Alše zejména v souvislosti s Jiráskovými spisy. Ty byly nedílnou součástí školní četby jak na ni dohlížel ministr Zdeněk Nejedlý. K těmto spisům ovšem patřil také Adolf Kašpar a ke staršímu vydání Starých pověstí, dokonce také Věnceslav Černý. Ten zároveň otevírá další etapu v životě dospívajícího kluka. Ani ta nebyla ochuzena o ilustrovanou literaturu.
Knihy odvahy a dobrodružství vydávala ke konci padesátých let minulého století nakladatelství Mladá Fronta a Státní nakladatelství dětské knihy. Byly většinou tištěny na mizerném dřevitém papíru, ale bohatě ilustrované. S cestovatelem A.V. Fričem coby Dlouhým lovcem jsem prožíval boj s jaguárem i s malárií, s pravěkými hrdiny Eduarda Štorcha jsem lovil mamuty a s Josefem Augustou jeskyní medvědy. Později přišla řada i na Májovky. To vše v bravurně realisticky sugestivním podání kreseb a kvašů Zdeňka Buriana. Zmíněná státně monopolní nakladatelství si ke své cti obhájila i vydávání klasiky, jakou byly Verneovky s původními xilografiemi. Nedalo se to sice srovnávat s polygrafickou kvalitou Vilímkových prvorepublikových tisků, ale kdo to nemohl porovnávat mohl si nad prašivými a slitými obrázky o to víc jitřit svou fantazii. Stejní francouzští kreslíři a rytci, pracující v týmu vyzdobili i rytířský román W. Scotta Ivanhoe, jehož převzatému vydání se SNDK přece jen trochu víc věnovalo. Ve Vilímkově skvostném provedení jsem se kochal jinými xylografovanými ilustracemi. Byly od Maurice Leloira a bylo jich v obou dílech Tří mušketýrů na dvěstěšedesát. Doslovně ilustrují děj, který z Dumasovy francouzštiny přeložil Jaroslav Vrchlický. Mám ten skvost po mém dědečkovi.
Tím se posouváme do prostoru takzvané krásné literatury, spojené již téměř s věkem dospělosti. Na tento typ literatury se specializovalo Státní nakladatelství krásné literatura, hudby a umění. V roce 1958 například vydali Gulliverovy cesty Jonathana Swifta v grafické úpravě Františka Muziky s xylografovanými karikujícími kresbami Jeana Ignace Isidora Grandvilla. Kupodivu podobné ambice mělo občas i nakladatelství Naše vojsko. V roce 1958 například vydalo Barona Prášila s podobnými kresbami Gustava Doré. O rok dříve zde vyšly Ezopovy bajky přebásněné Jiřím Kolářem s iniciálami Jiřího Blažka a slavnými ilustračními lepty Václava Hollara.
Ale nemůžu se nezmínit o dalších českých graficích a ilustrátorech, kteří mi přinášejí trvalé potěšení, obohacují můj svět a zároveň odpoutají můj dosavadní výčet od vazby na knihy. Je to především František Tichý. S jeho světem jsem se poprvé také setkal v knihách. K výzdobě Robinsona Krusoa sice využil inspiraci původními dřevořezy, ale vše magicky přetvořil, vybral vhodné písmo do kterého dokreslil skvostné iniciály aby celek odpovídal modernímu převyprávění původního Defoeova textu Albertem Vyskočilem. Ten skvost je z roku 1941, kdy ho ve své tiskárně vytisklo nakladatelství Orbis. Je to příklad krásného harmonického svazku. Mám tu knížku moc rád, je to na ní dost vidět. O rok dříve ve stejném nakladatelství vyšly Příběhy Dona Quijota. Barevné ilustrace se tu hodně přibližují Tichého šerosvitným obrazům, podobně jako v Romanetech Jakuba Arbesa. Každý z titulů je však podřízen příslušné atmosféře.
Dalším tvůrcem u kterého se nedílně propojovala malba, kresba, ilustrace a grafika byl Kamil Lhoták.
Oba tito pánové myslím byli na počátku mého vědomého vnímání grafiky jako samostatného výrazového prostředku.