Je možné, že éra, kdy různé „izmy“ vytyčovaly umělecké a názorové hranice je s koncem dvacátého století definitivně uzavřena. A izmy samy snad zůstanou jen jakousi pomocnou systémovou tabulkou při přednáškách dějin umění. Já jsem však se svými generačními druhy ještě zažil velké psychologické drama, ve kterém šlo o mnohem víc než jen o salonní intelektuální řevnivost, jak tomu snad bylo na západě.
V šedesátých letech jsme byli na našem kulturním poli svědky bitvy, ve které probíhal pod korouhvemi „izmů“ politický zápas o právo na svobodný, individuální a přirozený lidský projev. Když pak „socialistický realizmus“ nasadil do boje proti nepřátelskému „buržoaznímu formalizmu“ opancéřované argumenty, stala se válka na dlouhých, tak zvaně normalizovaných dvacet let válkou zákopovou.
Již v mém uměleckém zárodečném stadiu jsem byl poznamenán realizmem nadreálným, tedy surrealizmem. Později jsem vzrušeně sledoval jeho české vývojové mutace, od poetizmu přes magický realizmus až po surreálné odlesky v české Nové figuraci a české Grotesce. Protože ale nepatřím přímo do žádné z těchto kategorií, razím pro svou tvorbu označení „nepravděpodobný realizmus“. Je v tom samozřejmě i trochu ironie, poukazující na ten realizmus socialistický.
Můj výtvarný názor se odvolává k reálné skutečnosti. Obdiv k jsoucnu mě nutí pokoušet se – při vší mé nedostatečnosti – znovu a znovu zachytit alespoň střípky z toho bohatství a sestavovat je do vzorce mé vlastní mozaiky v naději, že nepravděpodobností takového realizmu se dá vyjádřit trocha podobenství o chaosu naší doby. Zkouším zobecňovat současnost a aktualizovat mýty. Ale to vše se podřizuje hledání tvaru, výrazu a kompozice. V zrcadle toho, co vykonali jiní, mi sice tato činnost připadá často pošetilá, ale taková je má diagnóza.
Jan Kavan