PhDr. Milena Klasová
Práce Jana Kavana, s jejichž zaměřením jsme se během jeho dlouhé působnosti v oboru důvěrně seznámili, stvrzují autorovo často zmiňované ujištění, o němž ostatně psal už Jindřich Chalupecký (Výstava Jiřího Balcara, 1962), že slovo umění pochází od slova umět, tedy, že znamená dovednost, která zůstala v Kavanově kresbě neotřesena nejrůznějšími současnými trendy. Kdyby neznal tak precizně anatomii lidského těla a kdyby stejně tak neměl nastudovány nejroztodivnější boží tvory, nenesly by jeho práce tu detailní přesnost, ale neměly by zároveň ani tu zvláštní schopnost odehrát se celé jakoby pod viditelným povrchem věcí.
Kavanova výpověď o tělesnosti, kterou používá ve svých dříve vzniklých grafických listech, je ponejvíce příměrem existence člověka vůči existenci světa a je v jeho tvorbě zcela zásadní. Skrytý smysl figur nespočívá v jejich reálných podobách, ale v abstrakci, pomocí níž se ke světu vztahují. Nastalou rozpačitost nad civilizačním děním, které se odvrací od dosud vnímané smyslové podoby, demonstruje už ponechaná bílá plocha papíru – prázdno, na němž se figury vznášej rozložené a znovu poskládané, a tím i vytržené ze skutečnosti. Sdělují, že námi obývaný, kdysi tak reálný a nám důvěrně známý svět se tříští a s ním je roztříštěn i člověk, ze kterého zbyla odtažitá těla. Se vší vehemencí to připomínají také jednotlivé díly figur – matrice připravené pro tisk z hloubky, které před „poskládáním“ leží odložené na stole Kavanova ateliéru. Jednotlivé části těl působí na hromadě absurdně a mohou doložit vysvobození ze všech omezení jako restituci konvenčního a banálního.
Jan Kavan
Nějak samovolně tíhnu ke tvarům jasně vymezeným v ploše. Láká mě protiklad neposkvrněného papíru a v siluetách uzamknutá hra linií, struktur a barev. V grafice jsem si oblíbil způsob tvarování hlubotiskových matric. Obvyklému pojednání plechové desky leptem a akvatintou předchází trocha klempířiny. Vystřihováním, vyřezáváním, pilováním a vrtáním měděného nebo titan – zinkového plechu připravuji obrysy figur, které tvoří základ mých kompozic. Vyzkoušel jsem i moderní způsob vyřezávání plechu laserem. Je to technologie, která vyžaduje přípravu siluetové kresby v elektronických datech, a to je zdlouhavé. Důležité je, že jednotlivě tvarované fragmenty se zaleptanou kresbou mohu tisknout v různých pozicích, a vytvářet tak za použití stejných matric několik kompozičních variant. Navíc se dá efektně uplatnit i vrstvení při několikanásobném soutisku různých částí těla. Prolínání a překrývání tvarů zároveň podporuje i prolínání a překrývání obsahových významů.
PhDr. Milena Klasová
Zcela odlišnou formou skládání nebo chcete-li sestrojení deklaruje jiný cyklus grafických listů Jana Kavana zasvěcený prapodivným tvorům. „Humor je způsob, jímž posuzujeme konečné ze stanoviska nekonečného“ čteme v Morgensternově knize aforismů Stufen (1918). V tomto kontextu by bylo dobré dada alespoň připomenout. Groteskní lyrika Šibeničních písní obsahuje, mimo jiné básně, také jakýsi soupis originálních názvosloví nazvaných Nové názvy navržené přírodě. Existuje v nich například Lenostroj čtyřprstý nebo Děsnýš císařský (překlad Josef Hiršal) a ti jsou stejně tak, jako Kavanovy prapodivní tvorové grafického souboru Nalezenců a Sestrojenců, duševním rájem oddychu. Oplývají nekonečnými možnostmi organických monstrózních i velmi drobných, vždy ale lyricky uspořádaných novotvarů.
Přestože používá Jan Kavan jsoucí svět jako nástroj k vytvoření světa existujícího v lidské fantazii, nehodlá nás dezorientovat, vyvádí nás pouze s úsměvem z legality světa, vážnosti a důstojnosti do ilegality zkratkovité kombinatoriky. Nenechá se vést pravidly poznání a už vůbec ne přírodními vědami, i když je například právě již zmiňovaná anatomie se svou exaktností i vědeckým popisem stále tím stavebním kamenem, s jehož znalostí může docílit tak precizní vizuální proměnu svého uvažování. Přehodnocuje ověřitelné definice a pohrává si s nimi jako s dětskou stavebnicí. Právě proto, že soustředěně sleduje klasickou, a tedy i logickou linii myšlení, může vytvářet alogické světy. Jinak řečeno, využívá určitý vzorec, aby uvedl v pochybnost vědecké principy a převedl je v ad absurdum vědu s pousmáním. Psychické uvolnění nad světem, který se bere příliš vážně, je velmi povzbudivé.
Jan Kavan
Sestrojenci a Nalezenci, tak říkám množině grafických listů, pro které konstruuji fantaskní bytosti poněkud technického charakteru. Některé vznikají i na principu asambláže, a to vkládáním nalezených industriálních prvků, dostatečně plochých a schopných otištění. Většina takto vzniklých tvorů se svou morfologií odvolává k hmyzí říši. Bylo třeba je tedy vybavit odpovídajícími názvy. Je to zábavná mystifikační hra bez závazků.
PhDr. Milena Klasová
Prostředek uvědomování si lidského soubytí s vesmírem a světem, jenž nás bezprostředně obklopuje, je ponejvíce obsahem Kavanových kreseb. Opět je to především figura a její vnitřní meditativní prostor, v němž se ozývá to zvláštní propojení vnějších a vnitřních představ. Vzniká nová syntax pracující s alogickým sdružováním nesouvisejících skutečností a s popíráním nejrůznějších vědeckých poznatků. Postavy nerespektují zákony zemské tíže, plují volně po ploše a nejsou ani uvedeny do narativních souvislostí, jimiž bychom mohli definovat jejich životní příběh. Je patrné, že Kavan rád zbavuje skutečnost jejího objektivního působení a dává jí nový smysl. Formou je tradicionalista, ale zvláštního druhu. Jeho kresby se v obdivu obracejí k velkým historickým skvostům, a přesto podávají jasnou zprávu o tom, že tato doba definitivně skončila. Při bližším pozorování uvidíme, že ta zcela osobitá vize světa je závislá na parafrázovaných ikonografických principech a konstruovaných symbolech a také na povaze výrazových prostředků, včetně autonomní funkce barvy a jejího nesnadného docílení.
Jan Kavan
Kresba, to je zázrak, zrod, z ničeho něco, je to důkaz bytí, stopa, potvrzení existence, otisk okamžiku, iluze obrany před plynutím času. Už malé dítě prožívá rozkoš z pouhé čáry, kterou projektuje své já na čistou plochu. Kresba je i způsob poznávání, jejím prostřednictvím je možno studovat vnější svět velmi pozorně. Kresba jako záznam myšlenky je na počátku velkých věcí. Konečně i písmo je vlastně kódovaná kresba.
Pro mě je kresba nezbytností. Ne zrovna až ta výsledná, určená k prezentaci, ale ta počáteční – načmáraná a překreslovaná, nesoucí stopy nesnadného zrodu. Často ani nedojde k její realizaci. Někdy zjistím, že ji ani neumím uskutečnit. Jindy zase je pro mne objevem, když ji po letech najdu. Můj výtvarný názor se odvolává k reálné skutečnosti. Obdiv k jsoucnu mě nutí pokoušet se – při vší mé nedostatečnosti – znovu a znovu zachytit alespoň střípky z toho bohatství a sestavovat je do vzorce mé vlastní mozaiky v naději, že nepravděpodobností takového realizmu se dá vyjádřit trocha podobenství o chaosu naší doby. Zkouším zobecňovat současnost a aktualizovat mýty. Ale to vše se podřizuje hledání tvaru, výrazu a kompozice. V zrcadle toho, co vykonali jiní, mi sice tato činnost připadá často pošetilá, ale taková je má diagnóza.
Kult těla provází lidstvo od časů prvního sebeuvědomění a bude nás provázet tak dlouho, dokud lidstvo nepozbude své tělesnosti. Figura bez přívlastků, jen ve své nahé pravdě, je nadčasová a její podoba se v průběhu dějin měnila tak málo, jako lidská duše. Vzhled, tvář a tělo člověka je pro něho samotného nejbližším objektem zájmu. Umění pracuje s nadsázkou. Zvýrazňuje estetické kvality a idealizuje, nebo naopak karikuje. Využívá konstrukce skeletu, šlach a svalů, které mají samy o sobě umělecký potenciál. Osobně mě láká i slučování nejrůznějších tvorů v nové hybridní bytosti. Vždyť zvířata jsou nám blízká a my lidé se od nich lišíme hlavně svou pýchou a nadutostí.
Technické postupy při vytváření většiny mých kreseb, které jsou míněny jako definitivní umělecký tvar, jsou do jisté míry podobné jako u grafiky. Tvarované kovové matrice nahrazuji pomocnými papírovými šablonami a stříkaná tušová barva je zde obdobou akvatinty.
Texty Milena Klasová a Jan Kavan